O to, kdo má pravdu nebo kdo má prostě navrch, se hádají generace, kasty a prostě všichni od pořátku věků. Proč je tato otázka stále tak omýlaná a je opravdu tak důležitá, jak si všichni myslí?
Začít můžeme u zvířat
Přivezete si domů nového štěněcího mazlíčka. Těšíte se, jaká to zase bude legrace a už se těšíte na nezbedné hrátky a polovinu rozkousaného bytu, jenže. Ouha! Ještě je tu kočka. A tak když k ní štěňátko přiběhne s vrtícím se ocáskem a srdcem bezelstně otevřeným, plné mladické radosti, kočka jen zasyčí, prohne hřbet do oblouku, celá se zvětší a naježí a promění se ve tvora připomínajícího odrostlé lvíče. Jasná zpráva – ruce pryč, tady velím já – nejen pro štěně, ale i pro každého v okolí.
Po miliony let podléhal každý tvor na zemi přírodnímu zákonu dominance a hierarchie. Od nepaměti spolu lidé bojují o teritorium a společenský status. A všichni jsme naladěni tak, že někde uvnitř našeho nejstaršího mozku dlí pravěký monitor, který neustále sleduje, jak se k nám druzí chovají a jakou reakci v nich vzbuzujeme. Rychlostí blesku nám pak tento monitor nemilosrdně určí naši hodnotu a pozici, tedy místo v hierarchii.
Pomyslná stupnice
Náš vrozený cit pro sociální status ale přehlížíme a ignorujeme, ačkoliv jde o zásadní mechanismus. Umístění na hierarchické stupnici fatálně a zásadně předurčuje naše šance na úspěch. Když si představíte stupnici 1 až 10, kdy 1 je nejníže, představuje člověka, který se narodil do velmi nepříznivých podmínek. Naopak vysoký status sám o sobě přináší už od dětství jistá privilegia, výhody a prosperitu. Zkrátka si nejsme rovni.
Není to nespravedlnost, ale pradávný aspekt prostředí, které nás jako živé tvory utvářelo. Hierarchie není společenský konstrukt, je to přírodní zákon. Jsme pyšní homo sapiens, ale stále v zajetí zákona, který platí i u mořských krabů, vlků či ptáků. Výsledek našeho umístění na společenské stupnici rozhoduje o tom, jaký bude náš život. Nerovnoměrné rozdělení bohatství platilo vždy a ve všech společenstvích. Naše podvědomé určování, kdo kam patří, je zcela reálně řízené vnitřním řádem.
Vědomí situace nás může posunout
Dobrou zprávou ale je, že pokud si náš každodenní souboj o místo na slunci uvědomujeme, máme šanci se posunout. Za vším vězí náš postoj! A to ve vlastním i přeneseném smyslu slova. Podívejte se na sebe někdy do výlohy, když jdete po ulici nebo čekáte na tramvaj. Jak vlastně stojíte? Většina z nás je tak nějak pohroužená na tu či onu stranu, povadlá, shrbená, ramena neseme svěšená pod tíhou tašek i celého světa. Jenže schoulené tělo vyjadřuje nejistotu. Odevzdání.
A teď si vyzkoušejte, co s vámi udělá pokyn, abyste se postavili rovně. Zvednete hlavu, zarovnáte lopatky, ramena stáhnete dozadu. Jste minimálně o centimetr vyšší postavy! A také se vám s rovným postojem proměnil výraz tváře. Co se vlastně stalo? S rovným postojem začal mozek produkovat blahodárný serotonin. Tato látka nejen, že působí pozitivně na psychiku, reguluje také postojovou flexi a opticky vaši postavu zvětšuje v třídimenzionálním prostoru.
Síla postoje
Síla postoje je nám známá odedávna. Jen když si vezmeme bojovníky některých pralesních kmenů. Jejich vzpřímená těla a vzpřímená kopí nahánějí hrůzu. Vyšší dávka serotoninu dodává auru možného vítězství, a přímo tak souvisí s naší sebejistotou. Najednou z nás vyzařuje odhodlání, neústupnost, klid, ale také varování – jsem připravit bránit se a čelit tomu, co přijde!
Až tak prosté to skutečně není. Přestože sami sobě často tvrdíme, že bychom byli rádi více sebejistí a sebevědomí či rozhodnější, raději se stejně schoulíme do postoje poddanosti, neutrality nebo neviditelnosti. Máme k tomu své důvody – v dětství nás třeba shazovali, zesměšňovali, podceňovali nás, ale to už je teď jedno, my zkrátka volíme ústup. Ústup namísto toho, abychom se problému, kterému čelíme postavili. To je ten druhý význam, které sloveso „postavit se“ má.
Postavte se za sebe!
Postavte se za věci, kterým věříte, za své hodnoty, za svou důstojnost. Za to, co vnímáte jako důležité a čestné. Nikdo z nás nechce být manipulován a ponižován, pravdou ale je, že obvykle tolerujeme až moc a až příliš dlouho. Význam slovního spojení „postavit se někomu“ vnímáme jako projev agrese. Ale my přece chceme být milí, bezkonfliktní, vstřícní. Bohužel při tom vycházíme z mylných předpokladů, že lidé jsou v zásadě dobří a nikdo nechce nikoho záměrně zraňovat.
Domníváme se, že v naší společnosti jsou stále platné zákony morálky a že je lidé ctí a respektují. Vztek či zlost jsou vnímány jako sociálně nepřijatelné, primitivní, a tedy hluboce podceňované emoce. Proto je neumíme využívat ve svůj prospěch tam, kde nás mohou posunout k vyšším příčkám dominance. Nenechte se mýlit, tyranie a útlak se šíří všude tam, kde k nim poskytujeme prostor svou tolerancí či snahou o bezkonfliktnost.
I když to podvědomě všichni víme, stejně se nám těžko přijímá skutečnost, že naše civilizovaná společnost stojí na základech panujících v říši zvířat či v tlupách našich praprapředků. Civilizace a výchova naše způsoby zjemnily a kultivovaly, ale uvnitř nás zůstávají stále dál. Nepodceňujme je, a naopak využijme emocionální síly, kterou jsou nabité!
