Smrt blízkého člověka je jednou z nejtěžších věcí, které nás mohou v našem životě potkat. Pokud milovanou osobu ztratíme „nečekaně“, jedná se o ještě složitější výzvu. Náhlé úmrtí totiž pozůstalým neumožňuje alespoň částečně se na možnou ztrátu „připravit“. Nečekaná smrt ničí náš pocit bezpečí, protože všichni podvědomě věříme, že jsme nějakým způsobem imunní vůči nemocem, nehodám a smrti.
Ne každý truchlí stejně
Když dojde k náhlým onemocněním, nehodám a úmrtím, pozůstalí jsou doslova v šoku a jediné, na co se člověk často ptá, je: „Proč se to stalo? Proč zrovna já?“ Jde svým způsobem o obranný mechanismus, jak se vyhnout konfrontaci s křehkostí našeho bytí, zejména se strachem ze smrti.
Smrt milovaného člověka je jedinečná, nesmírně intimní a osobní zkušenost. I když je součástí přirozeného procesu, pravdou je, že zahrnuje velké množství smutku, který se u každého člověka projevuje jiným způsobem.
I když je zármutek sám o sobě univerzální zkušeností a všichni se s ním v určitém okamžiku života setkáváme, způsob, jakým jej prožíváme, univerzální není. Není to pro každého stejná zkušenost. Právě proto je tak obtížné bolest definovat a diskutovat o ní. To, co platí pro jednoho člověka, neplatí pro druhého.
Na jedné straně jsou lidé, kteří svůj život odloží stranou kvůli intenzivnímu pocitu, který je nutí myslet si, že není možné jít dál. Na opačném pólu jsou lidé, kteří popírají, co se stalo, a situaci „ignorují“. V obou případech tyto procesy způsobují problémy při vykonávání různých činností každodenního života, protože ztráta není řádně zpracována.
Zpracování ztráty blízkého člověka
Truchlení spojené se ztrátou je normální a nevyhnutelná reakce, která má svůj vývoj rozdělený do fází. První fázi lze definovat jako ohromení a zmatek smíšený s nedůvěrou. Druhá fáze je charakterizována hněvem a hledáním milované osoby. Třetí fází je zoufalství. Nakonec člověk přirozeně dospěje k poslední fázi, kterou je přijetí ztráty.
Tyto emocionální fáze mohou být v procesu truchlení přítomny, ale neprobíhají vždy v daném pořadí. Zároveň se ani nemusejí u každého člověka všechny projevit. Truchlení tak může připomínat spíše horskou dráhu se vzestupy a pády, nikoli předem definovaný a lineární proces.
Je důležité mít na paměti, že každý člověk má svůj vlastní čas na zpracování ztráty. Během prvního kroku je možné neuronit ani slzu a čelit dni za dnem s odhodláním. Často totiž nastává počáteční stav omámení a jakéhosi „šoku“, kdy si člověk neuvědomuje, co se vlastně stalo. Popírání slouží k ochraně před nadměrnou úzkostí a bolestí a umožňuje člověku získat čas na „metabolizaci události“.
Proč mnoho lidí po smrti milované osoby nepláče?
Obvykle se „hodnotí“ jako „správné“ na pohřbu plakat a jako „divné“, pokud například vdova neuroní jedinou slzu. Na druhou stranu ale platí i to, že když se někdo odváží přiznat, že je mu i po měsících či letech smutno, první reakcí okolí často je: „Ale no tak! Takhle by ses přece cítit neměl. Život jde dál.“ Kdo ale rozhoduje o tom, jaké reakce, chování a pocity jsou správné, když čelíme traumatu ze smrti někoho, koho jsme milovali?
Mnoho lidí se ptá, zda je normální po smrti milované osoby netruchlit. Někteří si mohou myslet, že netruchlí tak, jak by měli, a to je může znepokojovat. Smutek po ztrátě blízké osoby však může být překvapivý a nepředvídatelný.
Můžeme prožívat emoce, které jsme nečekali. Vztah se zesnulým byl jedinečný, stejně jako bude jedinečný i způsob, jakým si tuto osobu v sobě „ponecháme“. Obecně lze říci, že existují rozmanité obranné mechanismy mysli.
Emocionální blokáda
Neschopnost plakat se může vyvinout jako naučené chování. Pokud členové rodiny a blízcí v minulosti nikdy neplakali, možná jste se nikdy nenaučili vnímat pláč jako přirozenou formu vyjádření emocí.
Bohužel ne všichni jsme získali „dobrou emoční výchovu“. Mnozí z nás postrádají emoční gramotnost. Místo abychom emoce prožívali, byli jsme naučeni je bagatelizovat a následně ignorovat.
Popírání
Popírání je obranný mechanismus, kterým se mysl chrání před nadměrně bolestnými zážitky tím, že odmítá emocionální význam či důsledky toho, co se stalo. Osoba se chová, jako by bolestná událost neexistovala nebo se jí nedotýkala.
Existuje správný způsob truchlení?
Když někdo, koho známe, truchlí, máme tendenci sdílet to, co nám během tohoto procesu pomohlo nám samým. Pravdou ale je, že radit, jak se má dotyčný člověk vyrovnat se svým zármutkem, není zcela vhodné.
To, co funguje u některých lidí, totiž nebude fungovat u jiných. Jak už jsme uvedli výše, ve skutečnosti neexistuje dokonalý způsob, jak prožívat zármutek, jak ho přijmout, jak se mu vyhnout.
Existují tradiční způsoby truchlení, jako je terapie nebo modlitba. Lidé však nacházejí útěchu i jinak. Někteří se přihlásí do uměleckých kurzů, jiní se hned vrátí do práce, další začnou cestovat. Bolest je spektrum, nikoli přímka, kterou lze změřit.
Zdroj: psychologytoday.com, verywellmind.com
