Nebezpečné strategie, kterými se nás manipulátoři snaží zmanipulovat

Manipulace se může skrývat pod mnoha maskami a může se projevovat mnoha způsoby. I proto je tak obtížné ji rozpoznat a vymýtit ze svého života. Manipulační strategie navíc nejsou vždy používány společně nebo s technikami, které jejich účinky zviditelňují. Naopak ti, kteří jsou těmto strategiím vystaveni, mají tendenci cítit se provinile a nějakým způsobem jednat tak, aby manipulátorovi vyhověli, někdy jako by to dokonce vycházelo přímo z jejich vlastní vůle.

Hra na oběť

Když manipulátor jedná na základě náklonnosti, ať už skutečné nebo domnělé, začne se na ní přiživovat tím, že ji vysává z každého, kdo mu naslouchá. Oběti jsou doslova vyprazdňovány ze svých instinktů, tužeb a citů, až se zbaveny energie dostanou do takového stavu útlaku a apatie, že se již nedokážou bránit.

Jak se tato technika projevuje? Spočívá ve složitém střídání komplimentů a kritiky, vydírání a darů, které se střídají se slovy nadšené sladkosti a okamžiky odstupu bez zjevné motivace. Cílem je vyvolat nejen závislost, ale také pocit viny. Tím manipulátor z člověka vyždímá i poslední kapky emocí.

Co když si náhodou uvědomíte, co se děje? Manipulátor si bude hrát na oběť, tj. příčinu svých chyb, nedostatků a omylů bude přičítat něčemu, co se mu stalo dávno, někomu jinému nebo souhře okolností, za které vůbec není zodpovědný. Neschopnost převzít odpovědnost je základní součástí manipulace.

Hra na nevinného

Neexistuje způsob, jak přimět manipulátora, aby identifikoval a uznal svou vlastní odpovědnost. Mezi nejčastější simulační strategie patří strategie nevinnosti – v diskusích se objevuje niterná potřeba mít vždy poslední slovo, v případě potřeby změnit verzi faktů nebo zkreslit realitu tak, aby lépe odpovídala jeho narativu.

Když je však manipulátor přistižen při činu, má ještě eso v rukávu. Jeho sebeúcta, alespoň to tvrdí, mu umožňuje ospravedlnit své jednání tím, že se zapojí do diskurzu, v němž dává najevo své rozhořčení, pohoršení nebo překvapení nad obviněními vznesenými proti němu, takže oběť se nakonec cítí jako kat.

Šachy.
zdroj: unsplash.com

Předstírání vstřícnosti a ochoty

Vstřícnost manipulátora se zdá být tak křišťálově čistá, že si člověk nemůže pomoci a rozhodne se ji využít. Jinak řečeno, setkáváme se s někým, kdo se zdá být skutečně věrný nějaké věci, myšlence nebo hodnotě, ale v okamžiku, kdy se snažíme spolehnout na jeho jednání, nevyhnutelně zjistíme, že pravda je zcela jiná.

Načež přicházejí ke slovu všechny ostatní strategie, které jsme zde vyjmenovali, ať už jednotlivě, nebo bez zvláštního pořadí, aby nám připomněly, že v konečném důsledku chyba vůbec není na jeho straně. Právě naopak.

Předstírání zmatku

Jakmile zjistíte odpovědnost manipulátora, jste teprve na začátku hory, z níž máte zřetelný dojem, že na její vrchol nelze vystoupit, ať se snažíte sebevíc. Je to pocit, který se těžko vysvětluje, ale pro ty, kteří s ním žili, je velmi snadný.

Zmatek, který manipulátor dokáže simulovat, by byl komický, kdyby nezpůsoboval tolik bolesti. Při tomto postoji chce člověk předstírat, že se nic neděje, a snaží se ukázat zmatek do té míry, že obviňovatel začne pochybovat o jeho citech nebo motivech. Zjednodušeně řečeno, manipulátor opět formuje vůli osoby, kterou má před sebou, a nutí ji pochybovat o svých vlastních představách a přesvědčeních.

Znevažování druhých

Ve všech těchto strategiích najdeme také očerňování. Člověk se ocitá v bodě, kdy má pocit, že má před sebou potenciálně nebezpečnou osobu. Když však dojde k okamžiku konfrontace, ocitne se člověk před pranýřem.

Když se oběť snaží bránit, zbraní těchto osob je právě obvinění a také bagatelizace věci. Jinými slovy, člověk skončí v roli pachatele, nikoli oběti, a někdy (téměř vždy) diskuse končí tím, že se oběť manipulátorovi omluví.

Taktika „dělají to všichni“

Inkluzívní efekt je manipulativní taktika, podle níž vzhledem k tomu, že všichni lidé (nebo údajně všichni lidé) dělají určitou věc, není důvod, proč by ji oběť neměla dělat. To ji staví do obtížné pozice, kdy se buď podřídí vůli manipulátora, nebo se vydává za „něco menšího“ než ostatní. Je to nebezpečná a velmi bolestivá strategie.

Zdroj: psychologytoday.com, guidapsicologi.it

Autor: Martina Šťastná
zavřít reklamu