Dědictví, které dostáváme od svých rodičů, se neomezuje jen na genetické a materiální. Vychovávat druhého člověka znamená do značné míry formovat ho způsobem, který si ani neumíme představit, například ovlivňovat jeho citové vzorce. Proto není žádným tajemstvím, že vztah k matce do značné míry ovlivňuje naše budoucí vztahy i způsob, jakým k nim přistupujeme.
Rodinné dědictví
V průběhu let nevědomky přejímáme postoje svých rodičů a děláme si z nich své vlastní. Je to psychologický proces, který probíhá i proti naší vůli. Jinými slovy, milujeme tak, jak jsme byli milováni. Na druhou stranu ale je pravda, že nás ovlivňují i další faktory a že každý člověk může na stejný citový styl reagovat jinak.
Není náhodou, že i dva věkově velmi blízcí sourozenci mohou na jednání svých rodičů reagovat různě. Pojďme se tedy ponořit do toho, jak může vztah k matce ovlivnit způsob, jakým prožíváme své vlastní vztahy.
Synové vs. dcery
Abychom mohli hovořit o vztahu mezi rodiči a dětmi, je třeba učinit základní předpoklad – existuje poměrně značný rozdíl mezi mateřským vztahem k synovi a k dceři. V prvním případě je postava matky velmi důležitá, pro muže je matka první ženskou postavou, kterou ve svém životě vidí, první ženou, s níž navazuje nerozlučný vztah.
Na druhé straně pro dceru matka je spíše vzorem a inspirací. Dcery začínají navazovat skutečně silné pouto se svými matkami „až“ kolem pátého roku života, kdy se pro ně matky stávají vzory k napodobování a následování. Díky nim rozpoznávají svou ženskou identitu.
Je samozřejmé, že pokud se v obou případech ukáže, že postava matky je toxická nebo v očích dětí nepřítomná, bude to mít tendenci vyvolávat nežádoucí účinky. Ve věku okolo deseti let může být u syna vyvolána přirozená reakce hněvu vůči příliš těžkopádné matce.
V této době se syn od matky odpoutává a začíná svou cestu k samostatnosti a osobnímu růstu. U dcer se tato fáze hněvu může projevit okolo dvanáctého roku, a to v podobě obviňování a domáhání se přípravy na to, jak být ženou.
Jak poznat, že má člověk toxickou matku?
Matku lze označit za „toxickou“, pokud při výchově dětí převládá její přehnaně ochranitelská, brzdící, úzkostná či „sžíravá“ stránka. Vyrovnaná matka má tendenci vychovávat své děti nejen pevně a starostlivě, ale také svobodně.
Toxická matka naopak nepřipouští, že by se její děti mohly vydat cestami, které je odvádějí od jejího způsobu myšlení a od ní samotné. Pro matky tohoto typu nejsou svobodná vůle ani osvobozující láska přípustné. Děsí je pouhá představa, že by jejich děti chtěly „létat na vlastních křídlech“. To je typický obsedantní postoj, který definuje základ patologického vztahu matky a dítěte.
Na druhé straně se hovoří o konfliktním vztahu, když se matka „nefunguje“ jako příklad k následování, nebo je dokonce nepřítomná. Do této kategorie spadají matky, které jsou zaměstnány jinými věcmi. Ty, které rodině věnují příliš málo času a které svým špatným příkladem přispívají k tomu, že si děti budují zkreslenou představu o mezilidských vztazích.
Jak vztah s matkou ovlivňuje vztahy?
Vztah mezi matkou a dítětem je vztah, který nevyhnutelně ovlivňuje naše budoucí vztahy k ostatním. To je případ syna, který si vybudoval symbiotický vztah se svou matkou a který v sobě vždy ponese stopy nostalgie a lítosti při hledání budoucí ženy. V takových případech mnoho mužů přitahují právě ženy s podobnými vlastnostmi jako jejich matky, a to jak po stránce povahové, tak fyzické.
V jiných případech může naopak nastat opačná situace, kdy muž hledá partnerky, které jsou ve všech ohledech diametrálně odlišné od matky.
U dívek je diskurz o něco složitější, protože projekce postavy matky se nevztahuje na třetí osoby, ale na ně samotné. Může se totiž stát, že mezi matkou a dcerou se vytvoří vztah srovnávání, který je tvořen obdivem a zároveň ospravedlňováním.
V takových případech bude dcera vždy pociťovat tíhu zklamání, že ve srovnání s matkou nestačí nebo že se jí nepodařilo vytvořit „její lepší verzi“. Tento neustálý pocit zklamaných očekávání bude v dívce vyvolávat nejistotu a potřebu přijetí, a to například i od toxických a dominantních partnerů.
Lze „vinit“ matku z milostných neúspěchů?
Může tedy naše matka za to, že se člověk nestále potácí v nefunkčních vztazích? Ano i ne. Může se stát, že nás mateřský imprinting ovlivní natolik, že si vypěstujeme sklon k budování nezdravých vztahů, ale být dospělý znamená být zodpovědný za svůj život.
Vzhledem k tomu, že matky během dospívání nevědomě zanechávají ve svých dětech stopy a že jejich postoje jsou také pasivně přejímány, je role rodiče velmi složitá práce. Je to neustálá hra o důvěru a respekt na obou stranách. Hra, v níž rodič musí chápat, že stejně jako je dítě jeho vlastním výtvorem, nastává i čas, kdy je třeba brát ohled na jeho individualitu a zachovat ji.
Zdroj: psicoadvisor.com, lamenteemeravigliosa.it, psicologi-italia.it
