Už je to více než rok, co žijeme v omezeném režimu s velmi matnou vidinou lepších časů, které nám připomínají teď snad už jen sluneční paprsky a příslib teplého počasí, které pochmurnou náladu obvykle zmírňuje. Stejně tak i opatření.

Na některá omezení se zvyká těžko, spíš si na ně zvykat nechceme, ale na jednu věc jsme si z nás za dobu pandemie zvykla nejspíš většina. Na online prostor a jeho výhody. Šetří čas. Bezesporu. Jak jinak bychom si mohli dovolit být na jedné přednášce v šest večer, na druhé hned v sedm večer a tu první si doposlechnout druhý den u oběda? Ti zdatnější v multitaskingu u takové aktivity stihnout ještě uvařit či pověsit prádlo. Je to úspěch, nemuset se v některých věcech rozhodovat a přemýšlet, čemu dát přednost.

 A jestli si na něco naše lidská rasa zvyká určitě rychle, pak je to právě úspěch. Není nic špatného chtít být úspěšný. Chybu, kterou ale spousta lidí dělá je, že zůstane pouze u „chtěl bych“.