Jde o poměrně nový fenomén, hlavně u mladých lidí. Když nevědí, co se životem, hroutí se jim vztahy, v rodině to neklape… odjedou na Nový Zéland sbírat kiwi či jahody, jen tak se potulují po východních kulturách nebo si zkusí „změřit síly s přírodou“ a vydají se za nějakým opravdu adrenalinovým zážitkem. A očekávají nějakou vnitřní transformaci, něco, co jim ukáže cestu…
Já to dokážu
Vypadají, že žijí „normální“ život. Ale mnohdy jsou za zdáním i těžké psychické potíže, poruchy příjmu potravy a jiné. Cesta to může změnit. Třeba tím, že překonáte hranice, o nichž se vám ani nesnilo, že na osamělé pouti v horách si uvědomíte, že zásadní je přežít. Hodnota, kterou v naší rozmazlené společnosti už ani nevnímáme. Spoustu věcí si lidé mohou řešit s odstupem, z jiného úhlu pohledu, v tichu a osamění si řešit vnitřní problémy. Psychologové tuto pravdu jen potvrzují.
Vnitřně člověk předpokládá, že se na cestě může tak nějak „najít“, a to se částečně může i podařit. Cesty, které považujeme za výhradně mužskou záležitost (třeba cesta na kole kolem světa) se stávají lákavé i pro ženy – a co víc, ony to dokážou!
Na zkoušku
Vycestování nemá vždy tak drsnou podobu, může jít i o pouhou touhu po poznávání nových věcí, lidí a kultur. Zajímavé je, že člověk navazuje vztahy tak nějak „na zkoušku“, s lidmi, kteří nejsou na celý život, to je totiž psychicky bezpečnější. Můžete se také mnohému přiučit. Vidíte rodiny, které fungují, zatímco ta vaše ne, potkáváte přátelé, se kterými jste si bližší, než se svým dosavadním okruhem známých.
Ve chvíli, kdy odjíždíte, necháváte mnohé za sebou. Ale vaše problémy, starosti a nevyřešené vztahy na vás počkají, abyste se jim postavili, až se vrátíte. Putování vám může poskytnout odstup, naučit vás něco o světě i o vás samých a lekce, které během cesty dostanete, možná použijete při řešení úkolů po návratu.
Cesta pro cestu
Ale cestování se také může zvrtnout v neustálé odkládání změn a životních problémů, neřku-li úkolů. Když se někdo vrátí z cesty, kde musel myslet jen na to, kde a za co se nají a kde přespí, najednou po návratu pocítí prázdnotu. A ještě větší neschopnost zapojit se nějak do společnosti (nebo se z ní dobrovolně vyloučit a žít někde o samotě). Takže následuje další cesta, která je útěkem. O tom to ale není. Jde o vnitřní změnu, jakési „dospění“, ne utíkat a zůstávat přitom napůl dítětem, bez ohledu na míru třeba i nebezpečných situací, které člověk zvládl.
Pomocí poutí se lidé vyrovnávají se svou psychikou už od dávných dob. Je to celkem prosté, člověk, který není spokojen, podvědomě automaticky očekává, že na jiném místě to bude lepší. Jenže ono to místem, kde žijete, není.
