Můžete se setkat i s názorem, že prokrastinace neexistuje. A není divu, ještě tak před 10 až 15 lety nikdo nevěděl, co to je. Dnes s tímto pojmem a jeho obsahem pracují děti na střední škole.
Prokrastinace versus lenost
Když mluvíme o prokrastinaci, je především důležité zmínit, že to není lenost. Člověk líný je se stavem spokojený, zatímco chudák prokrastinátor by rád něco dělal, potřebuje věci udělat, pořád je přemílá v hlavě, ale není schopen přemluvit se k akci.
Co to prokrastinace vlastně je?
Psychologové ji definují ve smyslu „ztráty takzvaných seberegulačních funkcí“. A velmi se liší od stavu, který například provází depresivní onemocnění, kdy člověk není schopen dělat jakékoli činnosti, ztrácí o ně zájem a ztrácí zájem i o okolí. O to u prokrastinace nejde, někteří odborníci ji považují za uměle vytvořený pojem. Rozhodně nejde o nemoc, ale o životní postoj, ke kterému jsme dospěli současnou výchovou a hodnotami zaměřenými především na štěstí, pohodu a neustálou spokojenost.
Překážky seberegulace
K sebelásce nás společnost vede, k silné vůli nikoli. Jaké jsou nejčastější důvody ztráty seberegulace?
- Přehlcení možnostmi. Zkrátka nevíme, co si vybrat ani pro co se v životě rozhodnout. Vidíme to například na výběru zaměstnání, všude se hlásí, že práce musí bavit. Nemluví se o tom, že příjemné pocity přicházejí často až s výsledky práce, ke které jsme se občas silně přemlouvali a rozhodně nás ne vždy bavila.
- Nejistota a strach z neúspěchu. Nejistota a strach občas člověku brání vůbec se do něčeho pustit, s něčím začít.
- Nedefinovaný cíl. Typický příklad studentů, kteří studují, aby něco studovali, přitom vlastně ani neví, jestli je to to, co chtějí. Platí také, že čím vzdálenější cíle si nastavujeme, tím menší motivaci máme začít na nich pracovat – času je přeci dost, ne?
- Neustálé rozptýlení. V současnosti dokonce nemusíme přemýšlet už ani nad tím, co a s kým budeme dělat po práci či odpoledne po škole. Stačí jedno kliknutí a internet nám zábavu zajístí.
Kde je vůle?
Za terapeuty chodí stále častěji lidé, kteří vyrostli v období, kdy bylo jasně deklarované pravidlo: „nejdřív práce, potom zábava“. Od dětství byli vedeni k tomu, že vůlí člověk dokáže vše, a čím víc dokáže, tím je lepší. Jenže tenhle přístup se zhruba před 30 lety radikálně změnil a začalo se žít a vychovávat děti v duchu víry, že zdravou osobnost tvoří co největší sebevědomí a sebeláska. Rodiče dětí prožívají konflikt hodnot.
Podívejme na současné dospívající děti. Zdá se, že současný přístup není úplně ten pravý. Dospělí, kteří nyní vyrůstají, sami sebe těžko kontrolují, chybí jim hranice, které vždy dávala výchova – sebekontrolu, vůli, vytrvalost a schopnost překonávat překážky.
