Žít v minulosti není zdravé, brání nám žít to, co je pro nás nejdůležitější – přítomnost. Co je na přítomnosti zvláštního z pohledu člověka, který vytrvale žije v minulosti? Nic. Ti, kdo žijí ve vzpomínkách a starých fotografiích, se dívají na své okolí s fyzickým i emocionálním odstupem a nezájmem. Je to jakýsi filtr od každodenního dění i od toho, co krásného by je ještě mohlo potkat. Jako by vše, co dnes dělají, nemělo už žádný význam.
Minulost vs. přítomnost
Minulost je souborem vzpomínek a okamžiků, které nás nejen potěšily, ale také rozesmutnily. Díky nim jsme vyrostli a stali jsme se lidmi, kterými jsme dnes. Na jednu stranu musíme být minulosti vděční a nezapomínat na ni, i když nás některé věci z minulosti stále bolí. Na stranu druhou ale nesmíme dovolit, aby se minulost proměnila v nepřekonatelnou překážku, která je schopna zcela nás odcizit od přítomnosti.
Tím, že přítomnost odsuneme do pozadí, se rozhodneme lpět na něčem, co, jakkoli nás formovalo, už neexistuje. Žít v minulosti nás připoutává k tomu, co bylo, a brání nám v růstu, brání nám plně si užívat svět kolem nás. Někdy nás nostalgie po určitém životním období, například po studiu na univerzitě nebo po životě po boku člověka, který pro nás hodně znamenal, uzavírá do kleští a znemožňuje nám vytváření nových vzpomínek.
Jak poznáme, že žijeme v minulosti?
Není vždy snadné poznat, že někdo žije v minulosti. Velmi často ale lidé, kteří mají tento problém, nemají tendenci myslet na nic jiného. To ovlivňuje nejen kvalitu jejich života, ale také konverzaci s nimi. Zklamáni těžkou přítomností nedělají nic jiného, než že mluví o tom, jak bylo dříve dobře. Obsedantní přemýšlení o tom, co bylo, je způsob, jak si namlouvat, že se to vrátí. I když se to samozřejmě nikdy nevrátí.
Minulost je tak krásná, kouzelná a zvláštní právě proto, že je minulostí. Ať už byla jakkoli nádherná a šťastná, máme navíc tendenci ji idealizovat. Stačí si poslechnout vyprávění těch, kteří chodili na vysokou školu, zdá se, že každý student zažil během těch let největší dobrodružství svého života. Ti, kteří ale nikdy nepřestali žít jako „studenti“, jsou uvězněni v představě, že dnešní svět je ošklivý a smutný nebo že nejlepší léta mají již za sebou.
Idealizování minulosti je zároveň trochu nebezpečná hra. Máme tendenci zapomínat na negativní aspekty, abychom mohli na piedestal postavit vše, co bylo dobré. Důsledek je jediný, když neustále přemýšlíme o včerejšku, nejsme schopni pochopit dobro dneška. A nakonec sami sebe přesvědčíme, že skutečně dobré časy jsou už za námi.
Jak se můžeme dostat z pasti minulosti?
Uvíznutí ve včerejšku nám brání užívat si dneška a plánovat zítřek. Je to obtížně překonatelná slepá ulička, která někdy vyžaduje odbornou pomoc. Minulost z nás udělala to, čím jsme dnes, ale nemůže nás držet zaseknuté v tom, čím jsme se stali.
Změna perspektivy a nalezení pádného důvodu, proč se dívat na současnost, jsou výchozími body. Není snadné smířit se s tím, že něco dobrého je navždy pryč. Ještě méně snadné je přijmout, že chyby z naší minulosti nám nezabránily být navždy šťastní. Jednoduše nám umožnily najít jinou cestu. Jaká ta cesta bude, nemůžeme vědět, dokud se nevrátíme do přítomnosti se všemi prostředky, které máme k dispozici.
Jde o to, že my sami jsme strůjci svého štěstí, a proto je naší povinností vydat se na novou cestu ke štěstí. Ať už byla minulost jakkoli těžká, ať už byl váš včerejšek jakkoli šťastný, vězte, že zítra můžete být šťastní znovu. Bude to jiné štěstí, ale neméně autentické.
Zdroj: exploringyourmind.com, psychologytoday.com
