Kolega, který předstírá, že neslyší, když ho někdo požádá o laskavost, partner, který se během hádky odmlčí a následně s vámi nepromluví i několik dní. Mlčení se pro některé lidi může stát zbraní. V tom případě se často mluví o tak zvaném pasivně agresivním chování. Jak ho včas rozpoznat a jak se s ním „vypořádat“?
Co se skrývá za mlčením?
Zjednodušeně se dá říci, že existují dva druhy mlčení a ticha. Mlčení může být „dobré“, například během diskuse jako způsob, jak se bránit, když se konverzace zvrtne směrem, který je pro nás těžké zvládnout. Mlčení nám také dává prostor na zamyšlení a zvážení naší další reakce.
Jindy se však mlčení může stát ohlušující zbraní v rukou jedné osoby na úkor druhé. V těchto případech osoba, která se rozhodne přerušit komunikaci, využívá mlčení jako způsob, jak získat výhodu tím, že ve vztahu vyvolá mocenskou dynamiku.
Mlčení se tak stává nejen způsobem, jak prodloužit čas ignorováním druhé osoby, ale také způsobem, jak vytvořit patovou situaci, v níž jsou obě strany zapojeny, aniž by dospěly k řešení.
Mlčení jako forma manipulace
Postoje, jako je mlčení, ale i zmizení, nezvedání telefonu, nevěnování pozornosti druhému člověku, jsou pasivně agresivní a typické pro někoho, kdo neumí navazovat vztahy s druhými a chce v dané situaci zdůraznit svou roli oběti.
U kořenů tohoto postoje je často nedostatek sebeúcty či neschopnost vytvářet zdravé vztahy. Tyto faktory následně vyvolávají nejistotu, a když se člověk setká s nějakým problémem, kdy neví, jak reagovat, uzavře se do mlčení.
Mlčení totiž lze využít k tomu, abychom druhého přiměli vidět naše utrpení, přiměli ho změnit chování nebo názor, vyvolali v něm pocit viny, a tak ho přiměli upřednostnit naše potřeby. V tomto smyslu může jít o způsob potrestání druhého nebo o formu manipulativní dynamiky.
Jak se dostat ze situace pasivně agresivního mlčení?
Předně je důležité si uvědomit, že pasivně agresivní člověk často myslí pouze na svou vlastní bolest a pocit vlastní nedostatečnosti, většinou ho nenapadne, že on sám může být příčinou nepohodlí druhých. Jak by se tedy měli chovat ti, kteří takovým přístupem trpí?
Nejvhodnější je tváří v tvář mlčení zachovat odstup, který je jasným signálem, že tato modalita nepovede k žádoucímu efektu. Důležité je také pochopit, že mlčení není ani tak osobním útokem, jako spíše projevem problému druhé osoby.
Obecně často platí, že když se člověk setká s mlčením, má tendenci znovu navázat dialog a ptát se, co se stalo nebo proč k reakci došlo. Tím se však dostáváme přesně do dynamiky moci, kterou si přeje ten druhý, ptáme se ho, co jsme udělali špatně, jak to můžeme napravit.
V některých případech se může stát, že mlčení přesáhne dokonce i omluvu a skončí teprve tehdy, když ten, kdo ho používá, pocítí u druhého úzkost a dezorientaci.
Zdroj: guidapsicologi.it, psicologodellerelazioni.it
