Duševní nemoc není výmluva, proč se chovat k ostatním špatně. Jenom proto, že trpíte vy, nesmí trpět také vaše okolí, které se vám navíc většinou snaží pomoci. Někdy může být právě psychická nemoc výbornou výmluvou, proč říkat vše, co si myslíte, říkat věci, které jsou opravdu zlé a škodlivé. Nemoc není omluva, poruchy se obvykle totiž dají zvládnout natolik, že většinu času víte, co říkáte a děláte.
Nemoc není omluva!
Samozřejmě existují poruchy, kdy člověk v určité fázi nemoci neví, co dělá. Ale ošklivý vzorec chování není něco, co byste měli dělat jednoduše proto, že máte duševní nemoc. Realita je taková, že duševní onemocnění nikomu nepovoluje ventilovat svou vlastní psychickou nepohodu tím, že nechá volný průchod krutému, urážlivému nebo toxickému chování.
Vlastní volba
Vaše neobvyklé emoce jsou skutečností, ale je to vaše osobní rozhodnutí, jak na ně budete reagovat. Očekáváte snad, že všichni kolem vás jednoduše přijmou újmu, kterou přinášíte, a budou vaše chování dlouhodobě tolerovat a snášet? Asi ne. Takže když zjistíte, že se od vás lidé drží stranou, je pravděpodobně potřeba něco napravit. V takovém případě byste svou chybu měli uznat, a pokud je to nutné, vyhledat pomoc.
Reálný případ
Jeden pacient s bipolární poruchou vyprávěl, že byl jedním z takových lidí. Nebyl přímo zlý, ale neustále zápasil se svým hněvem a byl neustále podrážděný. Nepřemýšlel o reakcích, reagoval okamžitě, bez ohledu na to, co říká a jak to říká. Své partnerce velmi ubližoval. Když si to konečně uvědomil, pocítil lítost, partnerce se omluvil a šel hledat pomoc k lékaři.
Agrese je vždy agresí
Ať už jde o člověka nemocného nebo psychopatickou osobnost, která se neovládá, platí vždy stejná pravidla. Jakmile způsobíte druhým emoční nebo fyzickou bolest, když si to uvědomíte nebo vás na to někdo upozorní, je důležité na sobě zapracovat. Duševní nemoc je často přirovnávána k fyzické nemoci. A stejně tak by se k ní mělo přistupovat. Zlomená noha vás přeci také neomlouvá!
Stigmatizace
Spojování duševních nemocí s krutostí přispívá ke stigmatizaci duševních chorob a vzniká mylná představa, že duševně nemocní lidé jsou pro ostatní nebezpeční. Často jsou tak bohužel zobrazováni ve filmech, televizních pořadech i v knihách.
Statistiky hovoří jinak
Statisticky jsou však lidé s duševními chorobami zranitelnější a méně nebezpeční než kdokoli jiný. Pokud se ale ošklivé chování k ostatním ospravedlňuje duševní poruchou, dojde logicky k tomu, že takové chování je považováno za normu pro všechny nemocné. A to není v pořádku. Někteří lidé opravdu zápasí se svými emocemi, rozladami, těžkými stavy a propady. Ale jakmile to negativně ovlivňuje ostatní, je na čase s tím něco udělat, ne chování omlouvat jen jako součást nemoci.
Buďte proto vždy otevřeni změnám, a pokud se vám vaše chování nelíbí nebo trápí blízké osoby, věřte, že snadno můžete získat pomoc, abyste se chovali lépe. Špatné chování často vychází ze strachu nebo zranění, a to je zcela normální. Ale opakování tohoto chování znovu a znovu už v pořádku není! Udělejte krok zpět a pracujte na sobě, abyste věděli, že ostatním lidem nebudete ubližovat!
