Ženy mají větší sklon k autocenzuře než muži. To je potvrzená skutečnost. Bojí se požádat o zvýšení platu, i když pracují více a lépe než kolega, raději vzdají účast na náročném projektu s pocitem, že by práci nezvládly, mají strach vyjádřit na poradě svůj názor. Takzvaný syndrom „hodné školačky“ je problémem snad všech žen. Jak ho zvládnout a konečně dosáhnout svého?
Skutečný příběh
Žena, druhá nejvýše postavená osoba ve firmě, mluvila před stovkou zaměstnanců – mužů i žen. Po skončení svého projevu oznámila, že odpoví pouze na dvě otázky. O několik hodin později za manažerkou přišla jedna ze zaměstnankyň a říká: „Dnes jsem dostala životní lekci. Musím nechat ruku zvednutou.“ „A proč?“ ptá se manažerka. „Když jste řekla, že odpovíte pouze na dvě otázky, ženy daly ruce dolů. Muži nikoliv. A vy jste jim odpovídala i na další otázky.“ Je to přesně tak.
V pracovním prostředí snad všude na světě jsou ženy až příliš poslušné, horlivé, dodržují pravidla a ustupují, i když touží se prosadit. Výzkumy znovu a znovu dokazují, že příčinou této skutečnosti je výchova. Jestliže vyrůstáte jako dívka, automaticky se od vás očekává, že budete milá, poslušná, pracovitá a ostatním budete vycházet vstříc. V dospělosti pak narážíte na hranice, které se bojíte překročit.
Syndrom vzorné školačky
Podlamování ženského sebevědomí začíná už v dětství a v rodině. Ačkoli v současné době v kinech běží filmy pro děti, které jsou obsazeny silnými ženskými hrdinkami, osobnostmi ve vůdčím postavení, k průlomu zatím nedošlo. Možná podvědomě, na základě své vlastní zkušenosti, coby matky vůči dcerám aplikujeme trochu jiný styl výchovy. A vlastně je automaticky posunujeme směrem k ženským profesím. A to opět i přesto, že už i v dětských filmech vystupují inženýrky či kosmonautky.
V nedávném průzkumu Marie Claire 59 % žen odpovědělo, že si své zaměstnání nevybraly samy, ale přivedly je k němu okolnosti. Dalších 39 % žen si své zaměstnání zvolilo tak, aby jim dávalo možnost starat se o děti, rodina je pro ženy stále na prvním místě. A to nemluvíme o těch, které své studijní a profesní plány zavrhly, protože okolí od nich očekávalo něco jiného.
Co na to psychologové?
„Aby se ženy přestaly stavět do pozadí, musejí se ve firmě chovat jako na hřišti.“ říká profesionální koučka. Podle ní ženy musí začít sledovat „herní strategii“ mužů, kteří jsou zvyklí vyhrávat i prohrávat stejně jako například při fotbale, se všemi pocity, které to provázejí. Na firmu dokážou nahlížet úplně stejně. „Když nedosáhnou povýšení nebo zvýšení platu, zkusí to prostě znovu.“ dodává koučka.
A znovu příběh
Třicetiletá Markéta to zažila sama. 4 roky je konzultantkou a vedoucí audiovizuálních projektů v jedné agentuře. Během přijímacího pohovoru se neodvážila vyjednávat o platu, protože v té době neměla zaměstnání, a tak se bezvýhradně spokojila s tím, co nabídla firma. O rok později zkusila požádat o zvýšení platu, ale nadřízený, který se ani nenamáhal zabývat se Markétinou každodenní prací a jejími dobrými výsledky, se jen zeptal: „A proč bych ti jako měl přidat?“ vypráví Markéta.
Markétu reakce šéfa zaskočila. Naivně si myslela, že on o jejích výsledcích ví a že bude bez problémů s navýšením platu souhlasit. Od té doby Markéta už nikdy o nic nepožádala, zkrátka „vzorná školačka“. Strategicky by bylo určitě výhodné, tedy pro ženu určitě, mít v ruce informaci o úkolech, které zvládá a o výsledcích, kterých dosahuje, aby mohla svou žádost podložit konkrétními informacemi a čísly. Bohužel, ženy si berou věci příliš osobně, pro ně firma není sportovní hra.
Závěrem můžeme jen konstatovat další ze skutečností, která je podložená studiemi ve firmách. Ženy, které se svěří se svou nespokojeností (s čímkoli ve firmě, nejen s výší platu) svému nadřízenému, jsou okamžitě považovány za vzpurné, příliš ambiciózní nebo namyšlené. A to se jejich mužským kolegům hned tak nestane!
