Většinu z nás rutina děsí či odpuzuje. Přesto ale žijeme v modelu: vstát, vypravit děti do školy, jít do práce, pracovat, vyzvednout děti, uvařit, poklidit a zase spát… O víkendu na výlet, jednou za měsíc k babičce. Dny stejné jako přes kopírák. Přitom všude posloucháme o tom, jak je rutina nudná a ubíjející. Ale co když není pravda vše, co se říká? Co když právě stereotypy jsou pro náš život prospěšné nebo dokonce nezbytné?
Stále stejný kolotoč
Podle definice jsou stereotypy opakující se vzorce chování a myšlení, které nás provázejí od dětství po celý život. Jsou našimi průvodci, díky kterým se dokážeme lépe zorientovat ve světě. Rodiče vedou děti k pravidelnému krmení, usínání či hraní. A protože každý den má jen omezený počet hodin k tomu, co dítě zvládá, je potřeba aktivity opakovat.
Nejde jen o rodiče, kteří se snaží nastavit dítěti pevný plán. Ke stereotypům máme totiž všichni přirozené sklony. Náš mozek potřebuje, aby se věci v životě opakovaly. Díky tomu jsme schopni zapnout jakéhosi autopilota, který nás udržuje v jistotě, ale také nám dává možnost soustředit se i na jiné věci. Pokud si tedy ráno automaticky čistíme zuby či vaříme kávu, šetří to naši mentální energii na věci, kdy budeme potřebovat zapnout mozek naplno.
Chtěné stereotypy
Mnohem výrazněji než ty získané, vstupují do našich životů stereotypy chtěné. Nenastávají v životě jen tak, mimoděk, ale díky tomu, že nám přinášejí potěšení. Jejich existenci si plně uvědomujeme, a dokonce se na ně těšíme. Může to být sobotní snídaně do postele, návštěva u kamarádky každý čtvrtek večer nebo cokoli jiného. Podle výzkumů jsou děti i dospělí, kteří se k těmto příjemným stereotypům mohou upínat šťastnější. Právě oni vnášejí do života pocity jistoty, klidu a bezpečí.
O stereotypech můžeme přemýšlet také jako o ochranných mechanismech, které brání tomu, abychom se z nadbytku informací nezbláznili. Informací, lidí a událostí je tolik, že nám nezbývá, než si je také ukládat do škatulek, pardon, do stereotypů. Podle některých vědců není stereotyp nic jiného než zjednodušení. Když například řeknete: „Pracuje ve škole,“ většina lidí si představí ženu. A minimálně z 80 % budou mít pravdu.
Pozitivní síla
Psychologové se shodují na tom, že stereotypy jsou pozitivní silou, která může fungovat ale jen tehdy, pokud je děláme rádi a pokud jim důvěřujeme. Jestliže nás někdo bude nutit plavat v rybníce, ačkoli se nám voda od pohledu zdá odpudivá, nelze z případně vytvořeného stereotypu nic získat. Jakmile do něj vstupuje povinnost nebo odpor, pro život není prospěšný. Pocit přesně nalinkovaného života může vést k pocitu, že věci nemáme pod kontrolou, k pocitu prázdnoty či frustraci.
Každodenní stereotypy můžeme občas narušit, a přeci jen občas udělat něco jinak. Lepší označení než stereotyp (který už sám o sobě vyjadřuje něco negativního) je lépe používat označení zvyk nebo rituál. To už nám zní lépe a snadněji tyto zvyky a „osobní rituály“ považujeme za něco, co je pro náš život užitečné. A pokud si za svými zvyky budeme stát a budeme se v nich cítit jistí a sebevědomí, pochopíme, že opakování je vlastně krásné.
Už naše babičky říkaly, že „opakování je matkou moudrosti“, a to neměly k dispozici zdaleka tolik informací, výzkumů či odborných studií. A tak se opakovaně vracíme k tomu, co už vlastně dávno víme!
