Co mám dělat se svým životem? Jak dát životu nějaký smysl? Život bez cíle je životem beze smyslu, to je obvykle jedno z hlavních přesvědčení těch, kteří zažívají trýznivý pocit existenciální prázdnoty. Někdy, když se uzavírá jedna kapitola našeho života, čelíme obtížnému přechodnému období, kdy musíme znovu definovat a objevovat sami sebe. A to může být nejen obtížné, ale i bolestivé.
Tíží nás nejen životní ztráty
Když například po dvaceti letech společného života skončí vztah, je normální, že můžeme zažívat pocit bezcennosti a zmatku. V našem každodenním životě se náhle objeví díra, utrpěli jsme ztrátu a se ztrátou přichází bolest. Stejné pocity můžeme zažívat i v mnoha dalších situacích, například když dítě odchází z domova, při úmrtí milované osoby nebo při fyzických či jiných omezeních, která nás připravují o činnosti, jež nám přinášely radost.
Dokonce i události, které jsou obecně považovány za pozitivní, jako je promoce, stěhování nebo svatba, mohou vyvolat pochybnosti o našem sebevědomí. Možná přemýšlíte, jak se přizpůsobit této nové životní etapě, máte pocit, že nedokážete splnit nároky ostatních lidí, nebo dokonce že nedokážete naplnit svá vlastní očekávání.
Absence radosti i naděje
Nejenže nám chybí osobní uspokojení, potěšení, touha vykonávat každodenní činnosti a dělat si plány do budoucna, ale navíc nám vše kolem připadá špatné a negativní. Chybí nám motivace a zároveň je třeba bojovat s negativní motivací: „Koho to zajímá? Stejně je to k ničemu. Stejně se vždycky mýlím.“
Na první pohled se zdá, že se nestalo nic, co by ospravedlnilo všechen ten smutek. Důvodem, říkají ti, kteří to tak cítí, je jejich pocit vlastní zbytečnosti a neschopnosti. Někdy dochází též k tomu, že ti, kteří se takto cítí, nevěří, že mají problém, ale cítí se být nedostatečným člověkem.
Tváří v tvář tomu se tak může stát, že člověk reaguje tak, že se vzdá, nebo ještě lépe, že „nereaguje“, protože už není schopen najít vnitřní sílu potřebnou k odhalení toho, co se v něm skutečně děje. Člověk ztrácí kontakt se svou realitou a necítí se dost schopný na to, aby pokračoval, dost dobrý na to, aby se snažil.
Rezignace na vše
Tento člověk zažívá novou identitu „mám malou cenu“, nebo dokonce „jsem k ničemu“. Druhý důležitý aspekt pro ty, kteří si kladou otázku, co dělat tváří v tvář pocitu bezcennosti, lze nazvat, možná poněkud volně, depresí. A to v tom smyslu, že daný člověk nemá sílu reagovat, cítí se nejen neschopný, ale není schopen udělat nic, aby dokázal opak. Cítí se tak vyčerpaný, že omezí veškeré „emocionální výdaje“.
Někteří lidé, aby rozmělnili pocit prázdnoty, po večer „luxují“ ledničku, jiní propadají alkoholu, hazardu nebo nakupování. Stručně řečeno, existuje mnoho strategií, které používáme „zvenčí“, abychom oslabili své emoce, když je nedokážeme regulovat „uvnitř“. Nic však nefunguje, protože vnitřní prázdnota je prázdnotou, která nemá nic společného s ničím, čím bychom se mohli snažit zaplnit. Všechny tyto věci pouze odvádějí naši pozornost od vnitřní prázdnoty, kterou cítíme, ale nikdy ji nezaplní.
Proč máme pocit, že je náš život zbytečný?
Pocit bezcennosti, přesvědčení, že si v životě nezasloužíme nic dobrého, často nemá objektivní konotaci. Šťastný život je životní stav, který vychází z vlastního rozpoložení. Žít smutný a bezvýznamný život je životní stav, který vyplývá z našeho duševního stavu. Pravda je taková, že objektivní realita, nebo jinak řečeno „skutečný“ svět, neexistuje. Neexistují žádné absolutní pojmy. Skutečnost, která se někomu zdá tragická, může jiným otevřít nekonečné možnosti.
To, co skutečně odlišuje obecně pozitivní a optimistické lidi od těch, kteří jsou stále smutní, je způsob, jakým interpretují a zpracovávají životní okolnosti. Správný mentální přístup je tajemstvím života. Nejprve tedy přestaňte ukazovat prstem ven a začněte jím ukazovat na sebe. Věnujte pozornost svému nitru, protože právě tam se skrývají klíče k otevření emoční truhly vnitřního klidu.
Každý je strůjcem svého osudu
„Faber est suae quisque fortunae“, mantra, kterou bychom si měli všichni osvojit. Naše budoucnost není napsána, neexistuje nic doslova osudového kromě našich každodenních činů. Chceme-li mít kontrolu nad svým životem, musíme začít u svých myšlenek, protože naše mysl je to jediné, nad čím máme úplnou vládu. Způsob, jakým myslíme, určuje naše pocity a naše pocity určují naše chování. Nikdo vám nemůže vnuknout pocit, že jste bezcenní, pokud mu to nedovolíte.
Zdroj: psychologytoday.com, psicoterapiascientifica.it
